"Je dobře, že lidé nerozumějí tomu, jak funguje náš bankovní a peněžní systém. Protože kdyby rozuměli, jsem přesvědčen, že do rána by nastala revoluce."
Henry Ford

Hodnotový subjektivismus a měnová nestabilita

Autor Ron Hera, ©2012 Hera Research, LLC

Subjektivismus je filozofický směr zastávající názor, že realita je to, co vnímáme smysly jako skutečné, a že jiná skutečnost mimo naše smysly není. Jinými slovy lze říct, že povaha dané skutečnosti závisí individuálně na vnímání jednotlivce. Říká se, že každý člověk prožívá svou vlastní realitu, odlišnou od ostatních lidí. Co je pravdivé a zdá se být morální pro jednoho, nemusí být pravdivé a morální pro druhého. Podle subjektivismu jsou pravda a morálka relativní pojmy.

Objektivismus naopak zdůrazňuje, že realita existuje nezávisle na našem vědomí, že člověk má přímý kontakt s realitou prostřednictvím smyslového vnímání a že objektivní znalost okolního světa lze získat vnímáním, konkrétními důkazy a logikou či vědeckým zkoumáním.

Subjektivista vnímá burzu cenných papírů jako bublinu vznášející se trvale na nadějích a snech podnikatelů a investorů, kteří investují do akcií podobně, jako gambleři umísťují žetony na hracím stole - bez jakéhokoli povědomí o objektivní ekonomické realitě mimo hru. Subjektivista se dívá na technickou analýzu, založenou čistě na obchodní aktivitě na trhu, jako na ideální návod jak rozumět finančním trhům. A to přestože taková analýza nemá žádnou souvislost s objektivní ekonomickou realitou společností a hodnotou jejich akcií.

Zato pro objektivistu je burza cenných papírů možností podílet se na vlastnictví podniku, kde akcie představují určitý podíl na podniku, jehož zboží a služby společnost nabízí v reálném světě. Zatímco subjektivista prohlašuje, že „všechno je relativní“ (přestože tato věta je sama o sobě sporná), objektivista bude tvrdit, že „ … věří ve spravedlnost ne na základě víry ale na základě možnosti verifikace“ (Thomas H. Huxley 1825-1895).

Keynesiánští ekonomové, bankéři a obchodníci, aniž by to možná tušili, jsou zastánci filozofie subjektivismu, kdežto rakouští ekonomové, zastánci zlatého standardu a investoři hodnoty jsou více či méně objektivisté.

V objektivismu vyplývá morálka z lidské přirozenosti zabývat se vlastními zájmy. Nemorálnost pak plyne z donucení. Protože je člověk tvor společenský, znamenají vlastní zájmy pro většinu lidí snahu postarat se o rodinu a přátele. Například rodiče zcela samozřejmě pečují o své děti. Morálka je tedy přirozeným jevem, ne výsledkem vynucených pravidel. Lidé spolu žijí v různých společenstvích, a tak je velká část z nich schopna empatie. Pochopení i vzdor vůči donucování se ve společnosti objevuje spontánně a přirozeně. Těch, kteří nepociťují empatii vůči druhým (sociopati) nebo neberou ohled na potřeby ostatních a chovají se způsobem, který společnosti ubližuje, je velmi málo.

Filozofka Ayn Rand napsala: „Síla a rozum jsou protiklady; morální hodnoty se ztrácí tam, kde se objeví zbraň.“ Lidé se neřídí morálními normami proto, že jsou pod dohledem policie nebo protože je na ně namířena zbraň. Ve všech kulturách, v každé době i v kterékoli chvíli našich psaných dějin a určitě ještě předtím s sebou nemorálnost nesla hrubé násilí a bezpředmětné donucování - a to především v situacích, které ubližovali celé společenství. Přestože se od sebe pravidla v různých kulturách liší, není morálka ani subjektivní ani relativní skutečností.

Kupodivu v objektivismu se morální zásady často nesprávně chápaly jako jakési opatření proti sobeckému chování. Sobeckost totiž vede k deprivaci a k donucování ostatních. Naproti tomu zabývat se vlastními zájmy je něco, co lidé dělají spontánně a dobrovolně, pokud k tomu nejsou nuceni. Myšlenka mravních hodnot se tedy rodí přirozeně na základě práva věnovat se vlastním potřebám, tj. osvobodit se od donucování, a v podstatě se shoduje s morální doktrínou Deklarace nezávislosti Spojených států amerických z roku 1776:

„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“

Tam, kde jde o peníze, existují dvě naprosto odlišná pojetí „hodnoty“ - jedno zakořeněné v subjektivismu a druhé v objektivismu. V kontextu finančním se rozumí hodnotovým subjektivismem fakt, že peníze jsou hodnotné, protože lidé tomu jednoduše věří stejně tak, jako věří, že cokoli, co jsou donuceni používat jako peníze (například kousek papíru s razítkem vlády), má hodnotu. Můžeme tedy říct, že hodnotový subjektivismus je názor, že tou jedinou skutečnou „hodnotou“ je hodnota, která tkví v našem myšlení jako představa nebo víra, a proto může být „hodnota“ vytvořena ex nihilo přesvědčováním a donucováním, tzn. ovlivňováním nebo ovládáním myšlení lidí (prostřednictvím donucení nebo strachu z donucování).

Hodnotový objektivismus na druhé straně říká, že peníze mají hodnotu, protože zahrnují prostředky a práci potřebnou pro výrobu – podobně jako oblečení nebo přístřeší mají pro nás svůj význam z hlediska přežití .

Subjektivní hodnota, jako například hodnota Picassova obrazu pro milovníka umění, samozřejmě existuje, do určité míry se však liší od hodnoty spojené s biologickým přežitím (doslova s životem a smrtí). První zmíněná hodnota se týká subjektivních mentálních procesů, zatímco druhá souvisí s objektivní biologickou skutečností, která existuje nezávisle na našem vědomí. Obyvatelé varšavského ghetta v roce 1943 by jistě ocenili víc revolver než Picassovy malby.

Obecně platí, že produkty lidské práce, které mají praktické využití (např. konkrétní věci), jsou lidmi ceněny ve větší míře díky materiálním potřebám a podmínkám přežití. Tato „hodnota přežití“ je zcela pragmatická a přirozeně ukotvena v lidském chápání, že člověk má určité biologické potřeby i fyzický vztah k reálnému světu.

Komoditní peníze se realizují přirozenou cestou nezávisle na vládách nebo bankách. Peníze se rozvíjejí kdekoli a kdykoli lidé získávají věci, které už nepotřebují k účelu další směny. Nejčastěji používaným artiklem pro směnu jsou právě peníze. Řecký filozof Aristoteles jako první definoval komoditu, která může být použita jako peníze, na základě následujících vlastností: (1) dělitelnost, (2) trvanlivost, (3) přenositelnost a (4) nedostatkovost (tzn. jsou vzácné a hodnotné).

Mnohem později byly peníze charakterizovány jako prostředek směny, zúčtovací jednotka (jako např. jednotná váha zlata nebo stříbra) nebo uchovatel hodnoty. Je však nutné říct, že peníze musí být všeobecně uznávaným prostředkem směny, čehož může být docíleno buď přirozenou cestou, nebo pomocí donucovacích prostředků.

Nabídka komoditních peněz je samozřejmě limitovaná ve srovnání s produkcí jiného zboží. Prostředky a práce potřebné k výrobě komoditních peněz úzce souvisí s jinými ekonomickými zdroji, které jsou nutné pro přežití lidské populace. Tvorba komoditních peněz tak odčerpává prostředky, mající přímou hodnotu přežití, z jiných ekonomických aktivit. Z tohoto pohledu je zákon, který reguluje produkci komoditních peněz, zákonem přežití. Zákon přežití není ale předepisujícím zákonem (tj. vyhlášeným některou autoritou), ale jedná se o popisný zákon vycházející ze zkušenosti.

Produkce komoditní měny je automaticky regulována podle biologických potřeb lidí. Právě proto jsou peníze napojeny nebo doslova „navázány“ na fyzickou hospodářskou činnost, jako je například výstavba bydlení. Zcela výjimečně lidé staví víc obytných prostorů, než sami potřebují. Nezbytné ekonomické zdroje mohou být pochopitelně využity jinde a lépe (zvlášť pokud se již nějaké dostatečné prostory postavily). V moderní ekonomii je cenový mechanismus odrazem této zásadní skutečnosti.

Přestože lidé všeobecně věří, že jakákoliv věc nebo poukázka může být použita jako peníze, týká se tento názor spíš jen prostředku směny, tj. měny. Měna je substitut peněz, který je velmi pohodlný k užívání, nemusí jít však striktně o peníze. Například vlastnické listy pozemků mohou obíhat jako peněžní oběživo, a přece nejde o fyzické pozemky. Vytvářením většího množství měnových jednotek z vakua (např. nekrytých vlastnických listů pozemků) nelze fyzicky vytvořit více půdy nebo jiných forem majetku, ačkoli se zvyšuje počet transakcí a rozměr ekonomiky měřené na základě směněných listin.

V minulosti bylo zavedeno mnoho různých schémat, přičemž měny, jejichž výroba nestála téměř nic a které neměli žádnou šanci přežít, nahradily komoditní peníze. Uměle vytvořené peníze, známé jako peníze s nuceným oběhem, mají jen zdánlivou cenu, protože jejich hodnotu stanovuje vláda nebo centrální banka. Systém peněz s nuceným oběhem nahrazuje trvalou hodnotu komoditních peněz subjektivní hodnotou a umožňuje použití pouhého prostředku směny za přirozené komoditní peníze.

Současné měny jako americký dolar, britská libra, euro nebo japonský jen jsou měny systému peněz s nuceným oběhem. Prakticky vzato jednotka měny s nuceným oběhem má cenu čehokoli, co může odkoupit, ale není měřítkem, podle kterého by se dala hodnota stanovit. Její kupní síla je nestálá. Ve skutečnosti však používání měn s nuceným oběhem skýtá další závažné problémy.

1. Neexistuje žádná lžíce

V populárním filmu Matrix z roku 1999 od Lany a Andyho Wachowských (“The Wachowski Brothers”) mluví hlavní hrdina, Neo, s dítětem, které dokáže svou myslí ohnout lžíci.

Mezí abstrakcí a abstraktním pojmem je podstatný rozdíl. „Peníze“ pro nás představují abstrakci podobně, jako symbol nádoby představuje jakoukoli láhev či zavařovací sklenici. Abstrakce jsou jazykové prostředky, které charakterizují svět okolo nás. Abstraktní pojmy (např. svoboda) jsou naopak myšlenkové obrazy nehmotných věcí. Doslova můžeme abstraktní pojmy charakterizovat jako představy, které jsou přítomné v naší mysli.

Uveďme si jako příklad zákon. Zákon je všeobecně spojován s pojmem spravedlnost, přestože nemůžeme tvrdit, že všechny zákony jsou spravedlivé jen proto, že jsou to zákony. I nespravedlivé zákony existují. Jestliže prohlásíme kámen námořním plavidlem, nemusí to nutně znamenat, že jsme zmíněnému kamenu vštípili schopnost vznášet se na vodě, i když víme, že kámen může skákat po hladině, pokud má dostatečnou rotaci. Takové tvrzení by bylo výsledkem chybné myšlenkové operace zastírající naprosto zřejmou absurditu.

Nicméně stejná absurdita je podstatou systému peněz s nuceným oběhem. Všeobecné spojování „peněz“ (abstrakce) s „hodnotou“ (abstraktním pojmem) se nabízí jako typický příklad sofistiky, která uvádí v omyl neinformované jedince. Ve skutečnosti nemají v dnešní době peníze s nuceným oběhem (ani ne tak bankovky nebo mince jako spíš elektronické číslice v počítači) žádnou hodnotu.

2. Donucování

Měna s nuceným oběhem se vyznačuje donucováním. Většina lidí by ji nepřijala, pokud by k tomu nebyli proti své vůli donuceni. Například v roce 1933 ve Spojených státech bylo nutné k odstranění peněz krytých zlatem podniknout právní kroky (peněžní sankce 10.000 dolarů, 10 let vězení nebo obojí dohromady), aby američtí občané přijali nevypověditelné federální rezervní bankovky místo zlatých certifikátů.

3. Dobývání renty

Systém peněz s nuceným oběhem získává ekonomické renty tím, že nutí veškerý obchod fungovat v systému nekrytých měn. Díky tomu, že lidé spolu obchodují, aby přežili, se schopnost měnit hodnotu za hodnotu považuje za přirozené právo každého. V podstatě stejný morální základ najdeme u práva na život, svobodu a hledání vlastního štěstí. Na trhu s předem stanovenými podmínkami už není zapotřebí prostředníka, který by získával rentu jen za povolení podílet se na obchodní činnosti.

4. Nemorálnost

Systémy peněz s nuceným oběhem jsou nemorální, protože jejich podstatou je vynucování ze strany některého oficiálního orgánu. Nutit lidi, aby přijali proti své vůli a svým zájmům uměle vytvořené peníze, které nemají objektivní hodnotu, je nemorální počin. Navíc systém peněz s nuceným oběhem umožňuje těm, kteří řídí měnové oběživo, přerozdělovat bohatství v rámci změn v dostupnosti, množství a distribuci peněz, což je více či méně legalizovaná krádež.

5. Centrální plánování

Jelikož je systém peněz s nuceným oběhem založený na donucování spíše než na přirozených vztazích na trhu, má úřední moc ze své pravomoci povinnost odstranit konkurenční oběživo, tzn. vytvořit monopol. Centrální hospodářské plánování není jen nedemokratickou formou ekonomiky a naprostou antitezí volného trhu, ale je to především systém, který selhává. Naše společnost není obdařena vševědoucími a neomylnými jedinci, kteří by mohli dělat finanční a ekonomické rozhodnutí místo milionů jednotlivců, domácností, podnikatelů a podniků. Příklady z historie jsou zcela zřejmé (SSSR). Centrální plánování ekonomiky plodí nekonečný řetězec nepředvídatelných důsledků, které vyžadují neustálé zásahy vlády a které nakonec ničí ekonomickou aktivitu.

6. Cenová nestabilita

Peníze s nuceným oběhem vyžadují relativně zanedbatelný ekonomický vstup, a tak nejsou úzce spjaty s podmínkami přežití lidské populace. Množství peněz v systému nuceného oběhu je vždy stanoveno nesprávně, protože o něm rozhodují centrální plánovači. To způsobuje cenovou nestabilitu a uměle stimuluje nebo naopak oslabuje ekonomickou činnost podle toho, kolik měny se vyrobí a jak je distribuována. Ze zkušenosti víme, že v systému peněz s nuceným oběhem není možné dosáhnout cenové stability.

7. Ekonomická nestabilita

Peníze s nuceným oběhem jsou jen volně propojeny s materiální ekonomickou aktivitou, a proto mají tendenci se v průběhu času oddělovat až se úplně „uvolnit“. Ekonomika je výsledkem milionů nezávislých a jedinečných aktérů. Neexistuje tudíž způsob, jak správně odhadnout množství peněz vpuštěných do systému nuceného oběhu, třebaže je pravda, že ti, co řídí tento systém, mohou rozpoznat chybně stanovené množství v rámci následného ekonomického vývoje; na příklad na základě úvěrového boomu, recese, velkých cenových bublin, hospodářských krizí (jako byla Světová hospodářská krize, která nastala jen 16 let po zavedení Federálního rezervního systému). Ekonomiky jsou nestabilní samozřejmě i z jiných důvodů. Ale důsledky systému peněz s nuceným oběhem podstatně zvyšují ekonomickou nestabilitu.

8. Znehodnocení měny

Voltaire napsal známou větu, že „Papírové peníze se nakonec vrátí ke své skutečné hodnotě - k nule.“ Měny s nuceným oběhem vydané vládou nebo centrální bankou představují nehmotnou subjektivní hodnotu (jako je např. „plná důvěra a uznání“), ale měna sama o sobě v podstatě žádnou trvalou hodnotu nemá.

Konkrétně měny s nuceným oběhem postupem času nabývají na přirozené tendenci ztrácet svou kupní sílu (pokud je do oběhu uváděno stále větší množství peněz) - a to zejména a v systémech měn s nuceným oběhem, které jsou založeny na bázi dluhu a částečných rezervách. V těchto systémech musí být hodnota peněz neustále zvyšována, jinak se dostaví začarovaný kruh deflace (kolaps dluhu). Osoby zodpovědné za oběživo podle očekávání produkují víc, než je nutné, aby zachovaly stabilní ceny nebo udrželi stálou ekonomickou aktivitu (například snižují riziko deflace kvůli předvolebním slibům a přízni veřejnosti, k vedení válek atd.). Výsledkem je pak cenová a ekonomická nestabilita. Znehodnocení měny nakonec podrývá základní ekonomickou strukturu společnosti. John Maynard Keynes napsal ve své knize Ekonomické důsledky míru (1919):

„Lenin měl jistě pravdu. Neexistuje rafinovanějšího, spolehlivějšího prostředku ke svržení stávajících základů společnosti než rozklad měny. Tento proces destrukce aktivuje veškeré skryté síly zákona ekonomie a dělá to způsobem, který není schopen diagnostikovat ani jeden z milionu.“

9. Přerozdělování bohatství

Zvyšování množství peněz v hospodářské soustavě narušuje distribuci peněz a tudíž vede k přerozdělení kupní síly v rámci efektivního odcizování majetku většiny (např. spořitelů a výdělečně činných osob) pro uspokojení zájmů privilegované menšiny. Přerozdělování bohatství, na rozdíl od produkce bohatství, je příčinnou čisté ztráty na majetku společnosti. Výdaje vlády v období deficitu, jakkoli jsou motivovány dobrými úmysly, mění množství peněz a vedou ke znehodnocení měny. Z tohoto hlediska fungují výdaje v období deficitu jako nekalá, skrytá daň pro spořitele a výdělečně činné osoby. Ve své proslulé eseji z roku 1966 Zlato a ekonomická svoboda napsal bývalý předseda guvernerů Federálního rezervního systému, Alan Greenspan:

„Deficitní výdaje jsou pouhou záminkou pro konfiskaci majetku. V cestě tohoto zákeřného plánu stojí zlato. Figuruje jako ochránce věcného práva. Kdo to pochopí, nemá potíže porozumět statickému odporu vůči zlatému standardu.“

10. Koncentrace bohatství

Systém peněz s nuceným oběhem způsobuje, že se bohatství a majetek navyšuje u těch, kteří se těší té neobyčejné výsadě vytvářet peníze. Takto se zvyšuje koncentrace majetku ve společnosti. Extrémní koncentrace bohatství je ekonomicky a politicky destabilizační. Například člověk s příjmem jednoho milionu dolarů nenakoupí tolik spotřebního zboží, aut nebo zařízení jako deset domácností s příjmem sto tisíc dolarů. Alan Greenspan ve svém projevu na sympoziu sponzorovaném centrální bankou v Kansas City v Jacksonu ve Wyomingu upozornil:

„Jsme zcela pohlceni otázkou relativní životní úrovně a ekonomického blahobytu. Musíme si však všímat i trendů v rozdělování bohatství, které více než výplaty nebo příjmy reprezentují schopnost domácností konzumovat.“

11. Morální hazard

Baron Acton v roce 1887 poznamenal, že „Moc tíhne ke korupci a absolutní moc je absolutně zkorumpovaná.“ Jelikož jsou měny s nuceným oběhem vytvořeny monetárními monopoly z ničeho, např. prostřednictvím úvěrových smluv, poskytují zákonné prostředky pro získání něčeho za nic. Osoby zodpovědné za měny s nuceným oběhem mají tak neomezený vliv na ekonomický a tudíž politický život.

Je nemožné, aby byli lidé dobrými správci měnového systému, který poskytuje jedné privilegované skupině společnosti prostředky k získání něčeho za nic. Můžeme říci, že společnost ovládaná nemorálním systémem peněz s nuceným oběhem rozvíjí kulturu-něco-za-nic; kulturu nároků, v níž namísto produkce bohatství se každý snaží žít na účet někoho jiného

12. Korupce a bratříčkování

Důsledkem morálního hazardu mají měny s nuceným oběhem tendenci podporovat bratříčkování a podplácení a vytvářet tak ve společnosti kulturu korupce. Římský básník Juvenal jednou napsal „Quis custodiet ipsos custodes?” (Kdo bude střežitsamotnou stráž?). Historie je plná hrůzných činů absolutní moci a finančního zneužívání,které nakonec vyústilo v ekonomický kolaps. Stejně jako democida byla v posledních staletích předním důvodem smrti, staly se měny s nuceným oběhem hlavní příčinou chudoby. Systémypeněz s nuceným oběhem přerozdělují a soustřeďují bohatství (vytvářejíc tak nesmírně bohatou menšinu), ale neprodukují ho. Francisco d’Anconia, jedna z hlavních postav v románu Atlas pokrčil rameny (Atlas Shrugged) od Ayn Rand, vysvětluje ve své slavné promluvě o penězích:

„ … Peníze jsou nástrojem směny, která není možná bez existence vyrobeného zboží a schopných lidí, kteří by ho vyrobili. Peníze jsou materiální podstatou principu, že lidé, kteří spolu chtějí obchodovat, musí obchodovat na základě výměny a poskytnout hodnotu zahodnotu. Peníze nejsou nástrojem v rukou loudilů, kteří se dožadují svého výrobku brekem, nebo lupičů, kteří si od vás výrobek vezmou násilím. Peníze jsou umožněny pouze lidem, kteří vyrábějí… Ani příval slz ani všechny zbraně na světě nemají moc přeměnit kousky papíru ve vaší peněžence na chleba, který potřebujete, abyste zítra přežili... Kdykoli se objeví mezi lidmi ničitelé, začnou ničit peníze, neboť peníze jsou ochranou lidí a základem morálního života. Ničitelé se zmocní zlata a nechají jeho vlastníkům jen padělanou hromádku papírků. Zabíjí to všeobecné morální zásady a přivádí lidi ke svévolnému právu vytvářet libovolné hodnoty … Papírová bankovka je půjčkou na bohatství, které neexistuje; navíc je namířenou zbraní obrácenou na ty, co ji mají vyrobit. Bankovka je šek vystavený oprávněnými lupiči na účet, který není jejich: vystavený na poctivosti obětí …“

13. Ztráta důvěry

V systému peněz s nuceným oběhem, kde hodnota měny je v podstatě subjektivní, může být zachování tradičního pojetí hodnoty vzhledem k hospodářskému poklesu a navzdory rostoucím cenám obtížným úkolem. Měny s nuceným oběhem jsou zcela závislé na důvěře a víře v ty, kdo jsou za měny zodpovědní. Pokud jsou peníze s nuceným oběhem zneužity, ztrácí se důvěra. Hodnota peněz se pak vrací k původní výši (k nule). Z tohoto důvodu se měnová politika v systému peněz s nuceným oběhem přímo soustřeďuje na zachování důvěry.

Behaviorální ekonomiky se například staly hlavním nástrojem měnové a hospodářské politické realizace. Proto ekonomické zpravodajství vlády, centrálních bank ani zprávy v sdělovacích prostředcích neodpovídají objektivní realitě. Tato záměrná deformace úhlu pohledu má za následek ovlivnění psychického stavu těch, kteří používají určitou měnu k udržení tradiční pojetí hodnoty.

Formování pohledu veřejnosti je v lepším případě pouhé jednostranné informování. V horším případě jde o propagandu, která odporuje faktům a zabraňuje obyčejným lidem uvědomit si, že je potřeba učinit určité kroky k tomu, aby začali hájit své finanční zájmy před znehodnocením měny a jinými riziky spojenými s penězi nuceného oběhu. I tak může vést kognitivní disonance (napětí mezi dvěma protikladnými obsahy vědomí) k nečekanému pádu měn s nuceným oběhem, jestliže se stav ekonomiky rapidně zhorší a nebo se ceny zvýší příliš rychle, tzn. období hodnotového subjektivismu končí.

14. Riziko protistrany

Hodnota měny s nuceným oběhem vyžaduje důvěru v protistrany, důvěra podobně jako víra jsou však pomíjivé duševní stavy. V reálném světě mohou být dohody mezi vládou, centrální bankou a těmi, kdo jsou závislí na systému peněz s nuceným oběhem libovolně upravovány nebo porušovány. Ve skutečnosti jsou takové dohody porušeny, kdykoli je měna znehodnocena. Sliby sesazených vlád a padlých bank se stávají zcela bezcennými.

15. Vypořádání transakcí

Transakce komoditních peněz představuje přímou směnu hodnoty za hodnotu. Jestliže provedeme transakci peněz s nuceným oběhem, jedna strana obdrží oběživo zatímco druhá přijme zboží nebo objednanou službu. Hodnota peněz s nuceným oběhem se ale může změnit nebo dokonce klesnout na nulu-podobně jako zpětně působící porušení smlouvy. Vzhledem k tomu, že při transakci je vždy přítomna i třetí strana, např. vláda nebo centrální banka, zůstává transakce nevypořádána.


Systémy peněz s nuceným oběhem jsou ze své podstaty a v zásadě mylné, nemorální a naprosto nestabilní. Měny s nuceným oběhem jsou založené na hodnotovém subjektivismu, a tak vytvářejí chybnou spojitost mezi penězi a hodnotou. Představují pouhý prostředek směny a závisí na aktuálním duševním rozpoložení, jako jsou důvěra a víra. Z tohoto důvodu jsou měny s nuceným oběhem nestálé, křehké a balancují na pokraji pádu v okamžiku, kdy ti, kdo je používají, procitnou ze sna hodnotového subjektivismu.

Peníze s nuceným oběhem jsou nemorální, protože jsou lidem vnucovány proti jejich vůli a v rozporu s jejich zájmy. Navíc fungují jako spouštěcí mechanismus legálních krádeží, pokud dojde k znehodnocení měny. Měnové monopoly získávají ekonomickou rentu tak, že drží práva jednotlivce svobodně směňovat hodnotu za hodnotu jako rukojmí. Centrální plánování ekonomiky, přerozdělování a koncentrace bohatství narušují hospodářskou aktivitu a podporují kulturu nárokování si. Jelikož systémy peněz s nuceným oběhem kumulují obrovskou moc, představují značné morální nebezpečí - vytvářejí živnou půdu pro bratříčkování a úplatkářství a podporují kulturu korupce.

Měny s nuceným oběhem podléhají rozhodnutí centrálních plánovačů a jsou neustále znehodnocovány vytvářejíce tak cenovou i rostoucí ekonomickou nestabilitu. Vlády a centrální banky, které zavádějí systémy peněz s nuceným oběhem, se stávají trvalou protistranou transakcí, které představují stálé a neomezené riziko. Výsledné transakce pak nejsou plně uhrazeny, protože hodnota peněz se může posléze libovolně změnit.

Historie nám ukázala, že měny s nuceným oběhem jsou stále znehodnocovány a že důvěra v ně se nakonec ztrácí a způsobuje obrovské ekonomické škody, ztráty na majetku, sociální a politický chaos a dokonce i ztráty na životech. Po nezvratném fiasku způsobeném systémy peněz s nuceným oběhem se obvykle lidé vracejí ke komoditním penězům. Jakmile je ale opět docíleno stability, nový systém měn s nuceným oběhem je zaveden a celý koloběh destrukce, který obohacuje pár vyvolených a poškozuje většinu, se opakuje. Paradoxně, zatímco jsou komoditní peníze očerňovány těmi, kteří profitují ze systémů peněz s nuceným oběhem, poznamenal už v roce 1999 bývalý předseda guvernérů Federálního rezervního systému, Alan Greenspan, toto:

„Zlato stále ještě představuje nejvyšší formu platby na světě. Peníze s nuceným oběhem v obtížných dobách nikdo neakceptuje. Zlato je vždycky přijímáno.“

Zastánci systémů měn s nuceným oběhem tvrdí, že stabilní ceny jsou podporovány a že ekonomická nestabilita je regulována. Ve skutečnosti je opak pravdou. Nejen že měny s nuceným oběhem destabilizují ekonomiku, ale také podrývají morální základy společnosti. V mnoha případech v minulosti, kdy byla měna oddělena od reálného světa, tj. od komoditních peněz, došlo bez výjimek ke katastrofě. Systémy peněz s nuceným oběhem jsou jednoznačně zárukou neustálého finančního a následně ekonomického, sociálního a politického chaosu, který se vyznačuje krátkými etapami klidu střídavě s obdobím bublin, kolapsů a zneužívání.

Překlad: Veronika Hanáková, převzato z http://news.goldseek.com/GoldSeek/1332774000.php, autor Ron Hera, ©2012 Hera Research, LLC