Bohužel doména paradigma.sk, obsahující značně zajímavé, ale často kontroverzní nejen ekonomické informace byla ukočena. Také se jednalo stránku vydavatelství, které vydalo i český překlad velice inspirativní knihy Bernarda Lietaera (jednoho z projektantů Evropského měnového systému) Budoucnost peněz. Bohužel to vypadá, že je všude vyprodána, avšak dá se stánout např. zde. Rád bych zde prezentoval jednu velmi důležitou podkapitolu z této knihy.
Důsledky úroku
Negativní dopady úroků na půjčky, jež vytvářejí peníze, jsou ze všech čtyř rysů nejméně pochopené. Nicméně důsledky úroku na společnost jsou pronikavé a mocné. Proto si zasluhují podrobnější zkoumání. Způsob, jakým je úrok zabudován do peněžního systému, má tři dopady:
- Úrok nepřímo povzbuzuje systematickou soutěživost mezi účastníky v systému..
- Úrok pořád podněcuje potřebu stálého růstu, dokonce i když při něm skutečná životní úroveň stagnuje.
- Úrok koncentruje bohatství zdaňováním velké většiny ve prospěch malé menšiny.
Povzbuzování soutěživosti
Historka z Austrálie objasňuje způsob, jakým je úrok vetkaný do naší peněžní tkaniny a jak podněcuje soutěživost mezi uživateli této měny:
Jedenáctý plátek
Za onoho času v malé vesnici v pusté buši měli lidé ve zvyku při všech svých transakcích provozovat výměnný obchod. Každý den, kdy se konaly trhy, lidé chodili kolem dokola s kuřaty, vejci, šunkou a chlebem a dlouho mezi sebou vyjednávali, dokud nevyměnili, co potřebovali. V klíčových obdobích roku jako byla žatva nebo v případě, že třeba něčí stodola potřebovala po bouřce větší opravu, si lidé si vzpomněli na starou tradici vzájemné pomoci, kterou s sebou přinesli ze své staré země. Věděli, že když oni budou někdy mít problém, ostatní jim to oplatí.
Jednoho dne šel kolem trhu cizinec v lesklých černých botách a elegantním bílém klobouku a s cynickým úsměvem sledoval okolní dění. Když viděl farmáře, který shání šest kuřat, která chtěl vyměnit za velkou šunku, nemohl se zdržet smíchu. "Chudáci," řekl, "jsou tak primitivní." Zaslechla to farmářova žena a zeptala se ho: "Myslíte si, že byste to s těmi kuřaty dokázal lépe?"- "S kuřaty ne," odpověděl cizinec. "Ale dalo by se předejít všem těm zmatkům."- "Skutečně? A jak?" zeptala se žena. "Vidíte tamhleten strom?" odpověděl cizinec. "Nuže, půjdu k němu a budu čekat, až mi někdo z vás přinese velkou kravskou kůži. Pak ke mně pošlete všechny rodiny. Já jim vysvětlím lepší způsob."
A tak se i stalo. Vzal kravskou kůži, vyřezal z ní perfektní kožené plátky a na každý z nich vytiskl malou půvabnou značku. Pak každé rodině rozdal deset plátků a vysvětlil jim, že každý z nich má hodnotu jednoho kuřete. "Teď můžete obchodovat a smlouvat s těmito plátky namísto těžkopádných kuřat," vysvětlil jim. Dávalo to smysl. Člověk v černých botách a bílém klobouku na každého udělal dojem.
"A abych nezapomněl," dodal, když už si každá rodina převzala svých deset plátků. "Za rok se vrátím, sednu si pod ten samý strom a budu od vás chtít, abyste mi přinesli zpátky 11 plátků. Ten jedenáctý plátek bude mou odměnou za úlevu, kterou jsem do vašich životů přinesl. "Odkud však získáme ten jedenáctý plátek?" zeptal se farmář s šesti kuřaty. "Uvidíte," řekl muž s uklidňujícím úsměvem.
K čemu potom muselo dojít? Samozřejmě za předpokladu, že populace i její roční produkce zůstaly během následujícího roku stejné? Pamatujte, že jedenáctý plátek nikdy nebyl vytvořen. Jedna z jedenácti rodin však bude muset přijít o všechny své plátky - dokonce i v případě, že by každý hospodařil stejně dobře - aby mohly jedenáctý plátek poskytnout deseti ostatním rodinám.
Když potom bouře ohrožovala úrodu jedné z rodin, lidé byli už méně velkorysí a neměli již takovou chuť pomáhat při sklizni předtím, než udeří pohroma. Zatímco na tržnici bylo mnohem výhodnější vyměňovat plátky místo kuřat, nezamýšleným efektem nové hry byla vzrůstající neochota spontánně si pomáhat, což bylo dříve na vesnici běžnou věcí. Místo toho nová peněžní hra vytvářela systematický spodní protiproud vzájemné konkurence mezi všemi účastníky.
Tímto způsobem staví dnešní peněžní systém jednotlivé účastníky ekonomického života proti sobě. Tato historka objasňuje roli úroku - jedenáctého plátku - při procesu tvorby peněz a jeho vlivu na účastníky.
Když banka tvoří peníze tím, že vám poskytne hypotéční půjčku ve výšce 100 000 liber, vytvoří jen jistinu, a to v momentu, kdy ji připíše na váš účet. Ona však očekává, že jí za zhruba dvacet let vrátíte 200 000 liber. Když to neuděláte, přijdete o svůj dům. Vaše banka nevytváří úrok; ona vás posílá do světa, abyste tam bojovali proti všem ve snaze přinést zpátky dalších 100 000 liber. Protože všechny banky dělají přesně to samé, systém vyžaduje, aby někteří účastníci zkrachovali a tím vám poskytli zbývajících 100 000 liber. Jednoduše řečeno, když vracíte úroky ze své půjčky, používáte jistinu někoho jiného.
Jinými slovy, trik vytvářející nedostatek, jenž je nevyhnutelný pro fungování systému, který tvoří peníze na základě bankovního dluhu, lidi nutí, aby mezi sebou soutěžili o peníze, které nebyly vytvořeny. A když se jim to nepodaří, trestá je bankrotem.
Právě to je jedním z důvodů, proč rozhodnutí centrálních bank o výšce úrokové míry tak přitahuje naši pozornost. Mezi negativní dopady zvýšené úrokové míry patří nárůst bankrotů v blízké budoucnosti. To nás vrací zpátky do dob, kdy velekněží rozhodovali, zda budou bohové spokojeni s obětí jen jediného kozla - nebo místo toho budou vyžadovat oběť prvorozeného syna. Když si banka ověřuje vaši úvěruschopnost, ve skutečnosti si ověřuje, zda jste schopen soutěžit a vyhrát v zápase proti ostatním hráčům, tj. vaši schopnost vybojovat od nich něco, co nikdy nebylo vytvořeno.
Stručně řečeno, současný peněžní systém nás nutí, abychom se kolektivně zadlužovali a soutěžili s ostatními v komunitě právě o získání prostředků potřebných na provádění vzájemných ekonomických směn. Není divu, že "svět je tvrdý" a že Darwinovo pozorování "přežití nejschopnějších" bylo jako pravdivé ochotně přijato nejen Anglií 18. století, ale i jinými společnostmi, které nekriticky akceptovaly výchozí filozofii peněžního systému, který navrhly a který takto funguje. Naštěstí dneska máme víc než dost důkazů podporujících interpretaci "světa přírody", který zdaleka není tak krutý (viz poznámka).
Co je "přirozené" - konkurence anebo spolupráce? Profesor biosociologie Imaniši z univerzity v Kjótu odhalil, že darwinovská představa přírody jako boje o život vůbec nebere v úvahu velké množství mnohem častějších případů koevoluce, symbiózy, společného rozvoje a harmonické koexistence, které ve všech oblastech evoluce převažují. Dokonce naše vlastní těla by dlouho nedokázala přežít bez symbiotické spolupráce miliard mikroorganizmů například v našem zažívacím traktu.
Evoluční bioložka Elisabet Sahtourisová zdůrazňuje, že toto převážně soutěživé chování je charakteristické pro mladé druhy během jejich prvních výpadů do okolního světa. Na rozdíl od nich je ve zralých systémech (jako jsou například staré stromy) konkurence (například při získání přístupu k světlu) vyvážena intenzivní kooperací mezi druhy. Druhy, které se nenaučí kooperovat s ostatními druhy, na nichž jsou vzájemně závislé, vyhynou.
Náš současný peněžní systém je jednostranně zaměřený na konkurenční chování. Z tohoto důvodu jsou potřebné komplementární měnové systémy (o nichž píšeme v další části knihy), které by vyvažovaly tuto tendenci tím, že by odměňovaly kooperaci.
Potřeba nekonečného růstu
Hlavním zjednodušujícím předpokladem "jedenáctého plátku" je to, že všechno zůstane stejné až do příštího roku. Ve skutečnosti nežijeme ve světě nulového růstu populace, produkce ani peněžní zásoby. V reálném světě existuje růst ve všech těchto proměnných a peněžní systém si již předem přivlastňuje první komponent tohoto růstu na placení úroků.
V tomto ohledu pro tento proces dokonce existuje dávno zapomenutý náboženský precedens. "První plody sklizně" byly rituálně obětovány jako oběť bohům v mnoha starověkých společnostech.
V reálném světě je dynamika tohoto procesu mnohem nepřehlednější než v příběhu o jedenáctém plátku. Nicméně i zde je jasné, že donekonečna rostoucí úroky z úroků jsou v materiálním světě matematicky nemožné (viz poznámka).
Josefův haléř anebo nereálná matematika úroků z úroků
Neomezeně rostoucí úroky z úroků jsou v reálném světě matematickou nemožností. Například jeden haléř investovaný svatým Josefem při Kristově narození by při čtyřprocentním složitém úroku do roku 1749 dosáhl hodnotu zlaté koule o velikosti zeměkoule. Do roku 1990 by rostl dále a dosáhl hodnoty 8 190 zlatých koulí hmotnosti zeměkoule. Při pětiprocentním úroku by se za tuto sumu dalo koupit 134 miliard zlatých koulí o hmotnosti zeměkoule!
Z tohoto dynamického pohledu je peněžní systém začarovaným kruhem, který vyžaduje stálý ekonomický růst, dokonce i když při něm reálná životní úroveň stagnuje. Úroková míra určuje, jaká musí být průměrná úroveň růstu, abychom zůstali na stejném místě. Tato potřeba ustavičného růstu je dalším faktem, který v moderních společnostech považujeme za cosi samozřejmého a který obyčejně nedáváme do souvislosti s úrokem ani s naším peněžním systémem.
Efekt koncentrace bohatství
Třetím systematickým důsledkem úroku na společnost je nepřetržitý přesun bohatství od velké většiny k malé menšině. Nejbohatší lidé a organizace vlastní většinu aktiv, z nichž plynou úroky. Dostávají nepřetržitou rentu od všech, kteří si potřebují půjčit, aby obdrželi potřebný směnný prostředek.
Nejlepší studie o transferu bohatství prostřednictvím úroků mezi jednotlivými sociálními skupinami byla provedena v Německu v roce 1982, kdy úroková míra představovala 5,5 %. Všichni Němci byly začleněni do deseti příjmových kategorií po 2,5 milionu domácností. Během jednoho roku transfery mezi těmito deseti skupinami zahrnovaly 270 miliard DM v platbách přijatých a vyplacených úroků.
K nejvyšším transferům úroků docházelo ze střední třídy (kategorie 3 až 8), z níž každá kategorie převedla zhruba 5 miliard DM do nejvyšší kategorie domácností (kategorie 10). Dokonce i domácnosti z nejnižší kategorie převedly do nejvyšší kategorie 1,8 miliard úroků za rok. Výsledkem je, že nejbohatších 10 % domácností během jediného roku získalo na úrocích od zbytku společnosti 34,2 miliardy DM.
Tento graf jasně ukazuje systematický převod, k němuž dochází ze spodních 80 % populace k vrchním 10 %. Tento převod byl způsoben výlučně používaným peněžním systémem a vůbec nezávisel na chytrosti či pilnosti účastníků - klasický argument ospravedlňující veliké rozdíly v příjmech.
Finanční bohatství je vlastně akumulací příjmu v průběhu delšího času. Konečným výsledkem je prohloubení nerovnováhy v distribuci bohatství. Například "nejvyšší 1 procento Američanů je bohatší než spodních 92 procent dohromady". Tento proces koncentrace pokračuje na všech úrovních. Aktiva nepatrné skupiny nejbohatších 500 rodin ve Spojených státech se v období let 1983-1989 zvýšila z 2,5 na 5 tisíc miliard USD.
Globálně 447 miliardářů světa nashromáždilo finanční aktiva větší než celkový roční příjem více než poloviny světové populace. Nejbohatší tři miliardáři světa nyní vlastní víc bohatství než činí HDP 48 nejchudších zemí světa dohromady.
Byla to starost o sociální spravedlnost a stabilitu, která dříve motivovala všechna tři velká náboženství - judaizmus, křesťanství a islám -, aby jednomyslně zakazovala praxi požadování úroků? Je zajímavé, že když se úroky staly oficiálně legální, téměř všechny země cítily potřebu vytvořit systém redistribuce příjmu s cílem alespoň částečně vyvážit tento proces. Některé z nich, jako je systém sociálních podpor a progresivního zdaňování, jsou čím dál tím víc kritizovány za svou neefektivnost. Je to vina příliš účinného peněžního systému anebo neefektivního systému přerozdělování? Anebo obou?
Co dál?
Tři vedlejší efekty úroku - soutěživost, potřeba ustavičného růstu a koncentrace bohatství - jsou skryté motory, které nás přivedly do průmyslové revoluce a průmyslového věku. To nejlepší i to nejhorší, co moderní věk dosáhl, je proto možné nepřímo přisuzovat těmto skrytým účinkům úroku - zdánlivě banálnímu rysu našeho oficiálně panujícího peněžního systému.
Existuje rostoucí shoda v tom, že průmyslový věk umírá. Začali jsme se plavit na nezmapovaných vodách informačního věku. Je zajímavé, že nové peněžní experimenty začaly vzkvétat v desítkách zemí na celém světě bez povšimnutí hlavních médií a akademických kruhů. Podle mého názoru tyto inovace nabízejí realistické možnosti pro postupné korekce excesů a nevyvážeností nynějšího systému bez revoluce či násilí. Co je ještě důležitější, tyto nové komplementární měny, které fungují ve spojení s dominantním peněžním systémem, vytvářejí nové bohatství - finanční i společenské. Není náhoda, že tyto nové měny nemají žádnou z výše popsaných čtyř typických vlastností národních měn. Například neobsahují úrok.
Stojí za to připomenout, co řekl John F. Kennedy: "Ti, kteří znemožňují mírovou revoluci, způsobují, že bude nevyhnutelná násilná revoluce."
Více tyto souvislosti, jak forma peněz, které používáme, působí na naše myšlení, probírá ve své velice inspirativní knize Posvátná ekonomie ekonom Charles Eisenstein. Ten také tvrdí následující:
Nedostatek neexistuje, avšak nedostatek je pevně zabudován ve formě peněz, kterou používáme. A ukazuje se, že má pravdu.